Řekli byste: máme přeci demokracii, politiky můžeme při volbách vyměnit. Bohužel, není to tak jednoduché. Obě vedoucí politické strany se sice u moci občas střídají, každá z nich prosazuje ovládání společnosti jinými háčky a páčkami, jinými prostředky a metodami, ale v tom podstatném se neliší: všem jde o koryto, všem jde o to, aby mohli držet v ruce vodítka, kterými nás v tom státním pimprlovém divadle budou jako loutky vodit.
Když jsem řekl slovo "koryto", vůbec nechci mluvit o poslaneckých platech. Každý si snadno spočítá, že na tyto platy vydáme ročně přibližně 0.015% státního rozpočtu. Ne, o tuto částku mi určitě nejde. Poslanecký plat taky pro politika představuje spíše kapesné, nikoli hlavní zdroj peněz, o které v té hře jde ve skutečnosti. Ty podstatné peníze, o které se zde doopravdy a vážně hraje, to je ta polovina hodnot, které o které nás stát každý den obírá. Letos přibližně 1000 miliard, tedy přibližně 100 tis. na osobu včetně nemluvňat a důchodců. Tedy 400 tis. ročně pro čtyřčlennou rodinu. Peníze, o nichž se běžnému člověku může jenom zdát.
Jak to funguje? Pár příkladů spíše pro ilustraci, chci ukázat jenom principy.
- Chci stavět větrné elektrárny. Na to by mi normálně nikdo neskočil. Tak seženu někoho, kdo se zná s příslušným politikem. Politik prosadí, že se z těch peněz, které byly občanům zabaveny, budou větrníky dotovat. Dotace je schválena, já dostanu nějakých 100 milionů a s lobistou a politikem se o ně rozdělím. Právě jsme si my tři rozdělili část peněz vybraných od těch lidiček, kteří na ně věnovali polovinu své pracovní směny.
- Mám stavební firmu se specializací na zateplování. Jenže každý, kdo mohl, už zateplil a já nemám zakázky. Přes příslušné politiky tedy prosadím (zadarmo to nebude) dotace na zateplování. Ale pozor, nepotřebuju, aby se o ty dotace podělily všechny firmy podobného zaměření. Potřebuju, aby zůstaly pro mě a pár dalších vyvolených. Dotaci tedy přivážeme na autorizaci, tedy zateplení s dotací mohou provádět jenom ty firmy, kteří od strýčka úředníka dostanou (a taky zaplatí) příslušné razítko. Spokojeni jsou všichni: já, politici i strýček úředník.
- Ale peníze ze státního rozpočtu stále nestačí. Je třeba lidi přinutit, aby do mého systému přilili ještě další peníze, které jim zbyly. Proto zřídíme různé státní ústavy, agentury, granty, kam nainstalujeme naše strýčky, aby nám byli vděční. Vymyslíme směrnice, jak člověku ještě více znepříjemnit život, vymyslíme sankce. No a človíček rád přijde a přistrčí do systému nějaký ten úplatek, aby se sankcím vyhnul.
- Do Evropské unie posíláme 100 milionů Kč denně. Pravda, nějaká ta dotace přijde zase zpátky. Ale čím delší cesta od daňového poplatníka k našemu cílovému příjemci, tím víc našich kamarádů si přijde na své. Na každého něco zbyde. Tu nějaký poradce, tu nějaký autorizovaný projektant, tu nějaký úředník, který to musí schválit a "zastřešit".
- atd., atd., atd.
Mohl bych pokračovat o autosedačkách, autolékáričkách, státní technické kontrole vozidel. Myslíte, že to bylo vymyšleno pro vaši bezpečnost? Omyl! Jenom je třeba, aby peníze tekly správným směrem. Mohl bych pokračovat o úsporných žárovkách, které od září nahradí žárovky normální. Myslíte, že to je o ekologii? Omyl! Jenom je třeba, aby peníze tekly správným směrem. Mohl bych pokračovat různými hygienickými, stavebními a jinými normami, různými potřebnými povoleními, povinnou výbavou bicyklu, kvótami v zemědělství a mnoha dalšími státními buzeracemi.
Opravdu těžko ten problém zneužívání běžného člověka mašinérií byznys-politika-byrokracie nějak uchopit, nějak strukturovat.
- Dotace vyvoleným za peníze daňových poplatníků
- Směrování spotřeby (zákazy a pobídky) směrem k vyvoleným
- Regulace, které ničí konkurenceschopnost nevyvolených
- Předpisy, směrnice, kontrola a úplatky do rukou úředníků
Je to smutná situace. Lidé žijí své životy takřka jenom napůl. Druhou polovinu jimi vytvořených hodnot spotřebovává naše mašinerie byznys-politika-byrokracie. A je jedno, zda je u vlády jedna nebo druhá vedoucí politická strana. Je jedno, jestli uplatíme jednu část voličstva, aby nám náš systém ve volbách posvětila, třináctým důchodem, nebo druhou část voličstva jinými přísliby. Důležité je, aby byl systém zachován, abychom měli dostatek peněz, které protékají našima rukama a ze kterých nám za nehty zůstane dostatečná sumička. Důležité je, aby si na své přisli i naši kamarádi, kteří pak uklidí naše zisky z politické korupce, aby si na své přišla i naše armáda úředníků. Bez ní bychom náš úžasný systém těžko dokázali udržet pohromadě. Lidi musí držet hubu a krok.
Máme se obávat, že by nám tento systém mohl někdo v demokratických volbách rozbořit? Nevím. Ale radši si to posichrujeme! Schválíme Lisabonskou smlouvu. Kompetence přeneseme na nikým nevolenou a nikomu zodpovědnou Evropskou komisi. Pak ať si kdo chce, co chce, říká. Na rozhodování už vliv mít nebude, tak jako tak musí postupovat podle evropských směrnic, tak co? A nařídíme mu přes EU třeba i minimální daně, aby nám peníze od daňových poplatníků nevysychaly.
Je to smutná situace. Lze se z ní vůbec nějak vyhrabat? Lze ten gordický uzel nějak rozetnout? Ovšemže ano! Jenom je třeba k tomu najít notnou dávku odvahy. Je třeba koryto vylít a odmítnout do něj nadále sypat. Kde nic není, není co rozdělovat (rozkrádat). Kde nic není, nemohou se přiživovat a schovávat různí naši strýčkové. Jakmile jim zavřeme přívod vzduchu, brzy vyplavou na hladinu. Je třeba zrušit (nebo radikálně omezit) různé směrnice a nařízení. Úředník zahyne na úbytě. Pod všemi zmíněnými je třeba podříznout větve, na kterých se uhnízdili.
A člověk začne konečně Svobodně dýchat a jeho život se vrátí do jeho rukou.
Autor je lídrem královéhradecké kandidátky strany Svobodných a politický kamikaze.
článek převzal server svobodni.cz a nasehospoda.cz
